kolektiv autorů: Roman Laris, Monika Chilmon, Marian Magdolen, Sheep, Patrycja Gagan, Jan Urant (KNIHA)
Mám radost z každé neočekávané pošty. Po dlouhém pracovním dni otevírám balíček od slovenského bráchy Ujka Romana Lariše aka xJesusex a jsem víc než mile překvapený. Jednou z Romanových zálib je sledování hardcore/punk koncertů a dění kolem nich zorným úhlem hledáčku svého fotoaparátu. Není to zase tak dávno, kdy vyšla jeho první knížka poskládaná z koncertních fotek. Jmenovala se „Černé Ovce“ a již v době jejího vydání mi Roman naznačil, že se pracuje na pokračování. To na sebe nedalo dlouho čekat a jak už to tak bývá, další část nasazuje laťku i o velký kus výš. Oproti debutu se sešlo šest nadšených D.I.Y. fotografů a své práce propojili v knížce pojmenované „[un]titled“. Dílko je již klasická vázaná knížka. Voní tiskařskou barvou a od okamžiku, co jsem ji vyndal z obálky, se na ní se zalíbením koukám. Obálka i celkové ztvárnění je jednoduché, decentní, čisté – prostě krásná grafická práce. Stejně precizní zpracování proběhlo i po knihařské stránce – tvrdá vazba, pěkný tisk, matný křídový papír. Opravdu moc pěkné. Podobně je udělaná třeba foto kniha o Fugazi.
Forma však nezvítězila nad obsahem a díky dvanácti očím působí kniha různorodým i osobním dojmem zároveň. Jak ji představil Ujo Jesus? Takhle: „Jako projekt šesti DIY fotografů, které spojila scéna a láska k fotografii. Každej z nás je jinej a různé máme i styly focení. Jsme z Čech, Slovenska, Anglie a Polska. Vyšlo jen 500 kopií a vydání jsme zaplatili my sami, bez sponzorů a vydavatelstvích.“
K hardcore punku mám osobní vztah a když se podívám na fotografie v [un]titled, cítím z nich přesně tu energii a osobitost, jakou mám rád. Možná právě v tom je podle mě jejich síla. Zachycují množství mosh-ujících „kids“, skupin na podiu nebo v zákulisí během různých koncertů po Evropě. Všechny lidi na nich spojuje jedna věc - ovlivnil je „hardcore/punk“. Myslím si, že ať ve „scéně“ zůstaneš nebo překročíš její hranice, stejně v Tobě zůstane kus toho mladého nadšence, který třeba je na některé z fotek v [un]titled. Postupně si ale s věkem uvědomuju, že změna není jen o jiném osobním pohledu na věc za poslechu Battery, Youth Of Today… Již vůbec to není jen o řádění v pitu. Je to složitější - pokud se tedy začneš prát s okolním světem. Vlastně se nemusíš ani moc prát, stačí když se s ním budeš snažit vyjít. Většina fotek má zaznamenávat nadšení a lidé na nich mají v očích žár. Působí to na mě jako nabíječka na baterky.
Roman Laris - u nás je známý jako spolutvůrce „How Can Limo Kid Kill Your Dreams?“ a pár lidí určitě vidělo i jeho koncertní fotky. Většina jeho záběrů zachycuje kapely i publikum nestárnoucím způsobem. Prostor v [un]titled nemá zdaleka tak velký, jako měl ve své prvotině „Černé Ovce“, a snad i proto vybral několik nejpovedenějších záběrů z londýnských klubů. Nadšení a energie ze všech fotek přímo tryská. Romanovi se moc pěkně daří zachytit výraz a náladu okamžiku. Ze známějších kapel jsou tady záběry The Blackout Argument, Verse, As Friends Rust. Z těch osobnějších je patrně nejlepší fotka mladé mosherky s natlučeným nosem, přesto s naprosto šťastným výrazem v tváři.
Monika Chilmon - pochází z Polska a její část knihy je spojená s kapelou The Black Tapes. Jak sama píše, doprovázela je od počátků až do rozpadu. Skupinu zachycuje jako celek, ale soustředí se i na její jednotlivé členy a jejich individualitu. Pěkně tím zobrazuje myšlenku, že každá kapela je složená z osobností a jejich spojením vznikne různorodý organismus, živený částí každého z nich. Opět se zde kombinují koncertní fotky se záběry ve studiu i portrétním záběrem jednoho člena The Black Tapes. Kapelu zaznamenávají v letech 2008–2009.
Marian Magdolen je z celé knížky nejživočišnější. Nevyzdvihuje ani tak jednotlivce, ale zaměřuje se na celek – na moshující kotel. Lidská těla jsou v něm propojena v celistvou hmotu, která se pohybuje v rytmech tónů vystupující kapely. Mosh Or Die, Xka a neutuchající žár.
Sheep - chlapík z Anglie. Jeho fotky jsou hodně podobné těm Mariany Magdoleny. Moshující kids. V případě Sheepa ale s větším prostorem pro detail a jednotlivé osobnosti. Perfektně zachycuje výrazy ve tváří, od těch nadšených až po ty bezvýchodné. Dojde i na lidi v letu (pak že neumíme lítat) a portrétní záběry. Na těch jsou mosheři s monokly, natlučeným obličejem, zlomenýma nohama z pitu – výrazy mají přesto spokojený.
Patrycja Gagan – polská fotografka, která svou část nazvala „Tribute to Sunrise, 1995-2006“. Povedený fotky polské skupiny Sunrise. Fotky jsou promíchané a je vidět, že ke kapele měla hodně blízko a ukazuje nám je svým osobním úhlem pohledu.
Jan Urant je zástupcem z Čech a knihu uzavírá. Jeho fotky vidím prvně a rozhodně jsou povedené - většinou koncertní - a pěkně se mu daří zachycovat ty podstatné okamžiky.
Vlastně ani moc nezáleží na jménech zobrazovaných kapel, na stylech, na tvářích lidí – všechno se recykluje – důležitý je pro mě zaznamenaný okamžik, energie, vztek a emoce. To se dědí z generace na generaci. „[un]titled“ to zachycuje moc pěkně. Rád v téhle novince listuju a nejspíš budu i v budoucnu. Napadá mě snad jediná připomínka, škoda že není u všech fotografií místo a datum pořízení. To je jen malé podotknutí z mé strany. Abych nezapomněl, knížku otevírá článek „Absence Od Separation“ od Johna McKaiga a závěr patří několikastránkovému psaní o „D.I.Y. fotografii jako vizuální reprezentaci hardcore hudební scény“ od Nadine Sölla - oboje v angličtině.
Pokud Tě informace o knížce zaujaly, kontaktuj některého z autorů – každý má svých 80 kusů. (S)
http://www.myspace.com/untitledhardcorebook
http://www.myspace.com/untitledhardcorebook Roman Laris: laris.roman@btinternet.com Monika Chilmon: x3kx@o2.pl Marian Magdolen: erinyescoming@gmail.com Sheep: xsheepx@gmail.com Patrycja Gagan: info@patrycjagagan.com Jan Urant: janurant@gmail.com
Slať tofužel nakonec hrát nebude. Nahradí je Marastic Blues, neznámá, ale vynikající bruska kloubící oldschool Grindcore a Punk ve vysoce výbušnou směs.
Ahoj Peťo, proč ten hejt? Ani píseň, ani klip určitě přímo nepomůžou lidem, kteří pomoc potřebují. Představuju si ale, že by se obojí mohlo stát malou součástí velkého společného vícehlasu a ten vícehlas by třeba mohl postupně pomáhat změnám - formovat atmosféru ve společnosti směrem k vět&sca.... (text zkrácen)
